Arastian dorazil do Goldshire, kde od zdejšího maršála dostal nespočet úkolů. Prvním z nich bylo vyčistění nedalekého dolu od koboldů a získání jejich svíček. Tyhle úkoly pro něho byly hračkou, ale po dni boji, prodírání se sutinami a neustálém poslouchání šeptavého křiku: "Nevezmeš nám svíčku!" Si musel Arastian odpočinout.

Goldshire

Zavítal do zdejšího hostince, kde si také objednal pokoj a nějaké to jídlo za drobné, které mu kapitán dal za splněné úkoly. Byla zde jedna krásná slečna. Měla blonďaté vlasy po ramena, hnědé kulaté oči. Přišel za ní. Podíval se jí do očí. Ona se podívala do jeho a on ji položil něžně ruku na vlasy. Přiblížil se k jejím rtům a... A v tu chvíli ho probrala velká tupá rána do hlavy. "Co děláš! To bylo mé pivo!" "Kdo si myslíš, že jsi!" Otázal se vysoký, svalnatý muž, který byl polit pivem. "Arastian, já, já. Omlouvám se, já vám to zaplatím." "No to si piš, že zaplatíš!" Holohlavý chlápek s bradkou a jizvou přes levé oko vstal a chtěl Arastianovi pořádnou udělit. Kdežto se zde objevila mladá blonďatá dívka s korbelem piva. Svalnatý chlapík se posadil a vrátil se zpět k popíjení. "Co byste si přál?" Řekl něžný hlas. "Ubytovat se.", řekl nervózně Arastian. Blonďatá slečna jej tedy ubytovala v druhém patře a donesla mu grilované kuře, chléb a vodu. Když odcházela a dveře od jeho pokoje byly skoro zavřené, Arastian zvolal. "Ani jsem vám nepoděkoval za..." "Není za co." Dveře se zavřely. "Je čas jít spát." Řekl Arastian a sfoukl svíčku u své postele.

Tenké ranní světlo prosvítalo skrze malé okno na Arastianovu tvář. Bum, bum. Duté bouchání na dveře ho probudilo ze spánku. Dveře se otevřely. Do pokoje pro hosty vešel svalnatý asi metr sedmdesát vysoký muž, jehož kroky doprovázelo řinčivé chrastění zbroje. "Arastiane!" Zakřičel. "To zní jako ten ze včera." Arastian připraven k tomu, že bude nucen se bránit holýma rukama. Otočil se směrem, odkud přicházel hlas. Tam ho viděl v celé své velikosti. Byl to maršál, který mu dal za úkol vyčistit Fargodeep doly. "Máme problém!" "Rychle se obleč, čekáme na tebe před hospodou." "Co se děje, kapitáne?" "Vše ti vysvětlím cestou a teď pohni." Kapitán odešel. Oblékal si kalhoty. Do pokoje přišla blonďatá slečna. "Prý vám mám pomoct." "Pomoct s čím?" "Pomoct, tak abyste byl co nejdříve venku. Říkal kapitán." "Aha, tak mi podejte tam tu košili." Blonďatá dívka mu pomáhala s oblékáním zbroje a jejím utažením aby správně pasovala a nikde nebyla volná. Mezitím si oba dva stačili vyměnit pár letmých slov. Jako například odkud jsou a co mají rádi. Za necelých třicet minut byl Arastian připraven vyrazit. "Jak se vlastně jmenujete, slečno?" Ta se začervenala ve tvářích a odvětila: "Nepovím, možná až se vrátíte." "Dobře, beru to jako váš slib." A vydal se za kapitánem.