Chladný život - Povídka

Ležel jsem vedle těla chladného. Na místě tak temném, a tak tajemném, že zde nebylo vidět ani na krok ani na vlastní dech jsem neviděl, až taková zde byla tma. Než vám řeknu, jak jsem se zde ocitl. Musíte pochopit pravou podstatu.

Podstatu toho kusu masa, jenž vedle mě leží. Ano, je to má žena. Má drahá, líbezná žena. A není mrtvá! I když tak vypadá. Bez citu, chladná a mrazí už na dotek, i přesto že bez-dušně, nepřítomně vypadá je to ještě stále má líbezná žena a živá. I když živá, to je otázka.

Co je to za život nečině tu ležet a přihlížet, jak čas utíká, děti rostou, milovaní stárnou a vše, co je nám drahé se vytrácí anebo naopak kvete. A ty? Ty nic... Ty nemůžeš nic. Nemůžeš s nimi sdílet radost, smutek, rozhořčení ani zvědavost. Jako můžeš, ale nejsi tam. Nemůžeš se jich dotýkat, utěšit je, mile pohladit po tváři, usmát se na ně, říct jim vlídná slova nebo je pokárat.
Nemůžeš nic. Vlastně můžeš...

Můžeš jen nečině ležet a přihlížet, jak ti život utíká před očima. Bezmocně čekat až přijde šťastný konec, šťastná smrt nebo zázrak, který by tě osvobodil z těchto mučivých okovů lásky, která tě sužují.

Každý den si musíš při pohledu na ony děti a obrazy fotek, které vidíš všude okolo sebe v této místnosti vybavovat ty nádherné vzpomínky z minulosti, které si s námi prožila. Můžeš si je stále dokolečka přetáčet před očima a znovu a znovu stále dokola je prožívat. No uznej miláčku. Není to rozkošné být v těch nádherných časech, které jsme spolu prožili?

Zajímalo by mě, co si asi myslíš. Musíš zde vše poslouchat a ležet. Co se ti asi honí hlavou?Otázky? Přání? Pochyby? Výtky? Soucítění, anebo snad výčitky? No ono je to vlastně jedno. Nemůžeš nic. Nemůžeš nic! Vlastně ani nic nemáš. Jediná živá věc, která v tobě je. Jsou tvé myšlenky, ale k čemu ti jsou? K čemu když nemůžeš nic říct... To je vše, nic víc. A ještě tvé oči. Tvé čisté, modré oči kývající se jak bezduchá očka panenky. Ano, to je vše. Víc už nic. Už nic...

A proto jsem se drahoušku rozhodl, než abych riskoval a ulehčil nám oběma po těch letech, co jsi sledovala jásavé smíchy našich dětí, jak rostou, že konečně ukončím tvé trápení. Ukončím a vytrhnu tě z toho tmavého, tichého pokoje, který je tvým životem i smrtí.

Slyš ta dvířka, která se otevírají. Podívej se. To ještě můžeš. Pohlédni na ni. No není nádherná?Její oválná tvář, dlouhý úzký krček, smělý úsměv měsíčku a ta její atraktivní nožka. Poznáváš ji?Jistě že ano. Drahoušku tvůj jinak mdlí, kamenný výraz se zřetelně změnil. Najednou jako bys byla zase živá. Rudé tváře. Ach, co to slyším? Že by vztek? Nadávky? Ale miláčku, nežárli. A ty tvé rozpálené, vyděšené oči. Jak já je miluji miláčku můj. Ještě abys ji nepoznávala. Je to má drahá Isabelka. Má, má sladká Isabel. Ano, přesně ta, kterou jsem tě postřelil té noci, kdy jsem tě tu našel. Našel s ním.
Snad nechceš něco říct? Jo můj bratr, jeho tělo odnesla voda. Tak jako za malou chvíli odnese tebe má krásko. Možná si říkáš. Proč jsem tě nezabil té noci.

Což pak bych mohl zabít svou lásku? Matku mých dětí? To by mé srdce neuneslo. Nesneslo by pomyšlení, že přijdeš o ty nádherné chvíle, kdy naše ratolesti vyrostou. To bych ti nemohl odepřít, víš? A teď nastal čas ukončit tvůj trest a můj hřích, který si spolu vezmeme do hrobu a budeme tam navždy má lásko.