Posel smrti - Povídka

Již 97 dní jsem zde zavřen. Spolu s dalšími 11 muži čekáme v téhle malé, tmavé cele o velikosti dětského pokoje, na další úsvit nového dne. Stejně tak jako každý den ve stejnou dobu. Stojím tu u malého okna asi 30 na 30, rozděleného na třetiny dvěma železnými tyčemi.

Koukám se ven, kde pozoruji krásnou radost poklidné vězeňské zahrady. Volně poletující motýly mezi květy bílého narcisu. Veselé štěbetání ptáků a zářivý svit paprsků slunce. To vše nádherné pozoruji z poza mříží v potemnělé, stísněné cele. Nasáklou pachem strachu a dezorientace.
Přemýšlím s pohledem v dál, že dnešní den je jiný než ostatní. Není tak barevný. Místo poletujících motýlů se na zahradě mezi zadupanými narcisy pohybují muži v tmavých uniformách s rudou páskou na levé paži. Místo radostného štěbetání ptáků v korunách stromů je slyšet hrobové ticho, které narušuje zvuk dřímajícího motoru černé dodávky. To vše je obklopené prázdnou šerou oblohou s dešťovými mraky. Jen havran tu stále neposedně přelétá z místa na místo. Všiml jsem si ji hned první den, co mě sem do prázdné cely hodili.

Stalo se to tak náhle. Seděl jsem doma ve svém pohodlném křesle. V mém skromném, ale útulném příbytku. Vychutnával jsem si po práci šálek výborné kávy. Díval se u toho na plamen krbového ohně. Ozvala se hlasitá rána dveří! Do bytu vtrhlo pět mužů. Měli na sobě černé uniformy. V rukách samopal MP40. Bleskově se ke mě přiřítili. Bezohledně, hrubě mě povalili na zem. Než jsem se vzpamatoval z toho šoku tak mě už vyváděli ven z vlastního bytu s vážným výrazem a se slovy. "Jménem říše, jste zatčen." Snažil jsem se jim vysvětlit, že si mne museli s někým splést, ale neposlouchali, jen každé mé slovo trestali bolestivou ranou pažby do žeber. Ještě teď na nich mám modřiny z toho jak brutální a plní agrese byli. Posadili mne do auta a odvezli sem na tohle místo, kde mně pohodili bez jakéhokoliv vysvětlení na chladnou kamennou podlahu, jak kus nějakého masa čekající na porážku.
Myslím si, že jsem ještě dopadl dobře. Chudáka Alberta, mého kolegu odtáhli u večeře a před jeho ženou a dvěma dětma mu zlomili nehezkým způsobem ruku, když se je snažil obejmout na rozloučenou. Já měl to štěstí, že má žena a děti byly zrovna u příbuzných.

Nikdo z nás tu vlastně neví proč tu jsme. Jediné, co nás spojuje jsou naše kritické výroku proti režimu, vládě, straně. Křičícím skřípáním se otevřely dveře tmavé cely, které se rázem zavřeli. Na zemi nechali dalšího. Dalšího pohozeného, zmrzačeného mladého muže, kterému se v očích třásl strach a vyčerpání. Když ho vidím, tak je ještě více dobitý, než ten minule. Jsem vlastně docela šťastný, že mě sem hodili jen jako první maso na porážku a vyvázl jsem z toho jen s pohmožděninami. Každý další po mě byl více a více dobitý jako tento. Pokaždé když sem takhle pohodí někoho dalšího mám z tohoto místa pocit větší hrůzy, temnoty a ztráty. Ztráty identity lidskosti.
Odtrhl jsem od něho svůj zrak zpátky k výhledu z okna. Přijel další vůz. Vystoupil z něho elegantní, vysoký, hubený muž v černém dlouhém kabátu a s cylindrem na hlavě.
Bezmyšlenkovitě jsem hleděl na netrpělivě přelétajícího havrana. Na okraj okna jsem mu nadrobil kousky tvrdého chleba. Ten po chvilce zvědavě přiletěl a začal je zkoumat. Pozoroval jsem ho. Takhle z blízka byl obrovský, nádherný a tajemný. Sledoval jsem ho jak opatrně ty drobky jí. Díval jsem se mu do očí.
"Ach kéž by. Kéž by havrane, kéž by. Řekni mi havrane, proč tu létáš a vysmíváš se mi svou volností. Můžeš letět kam chceš a ty tady stále kroužíš. Já být tebou, mít křídla jako ty. Odletěl bych. Letěl bych daleko. Pryč. Za hranice a ještě dál.
Víš, můj milý. Mám obavy. Říká se tady, že má přijet muž v černém. Řezník. Říká se, že nejeví žádnou známku lidskosti když popravuje své oběti. Že je to chladný démon. Mrazivá smrt. Mám strach maličký. Strach, že dnešní den bude mým posledním. Zašeptal jsem mu."

Mé snivé rozjímání probudil křik pískajících dveří. "Číslo 63616!" Zařval mé číslo muž. Ano, takhle se teď jmenuji. Z jména váženého člena strany Johanese Wilhelma je teď jen pořadové číslo 63616.
Ten muž, který řekl mé číslo na mne ukázal se slovy. "Jdete s námi." Dva muži vešli do cely kde jim spoluvězni udělali cestu. Svázali mi ruce a vyvedli ven z té černé, malé, zapáchající díry.
Táhli mě dlouhou tmavou chodbou, která se zdála být nekonečná, frustrující a plná utrpení. Touhle kamennou, klaustrofobickou uličkou. Mne vedli až na její samotný konec, kde byly zavřené dveře.
Před sebou jsem slyšel křik vyděšeného muže. "Já nic neudělal! To nemůžete!" Vzpouzel se. Čím více jsme se přibližovali na konec chodby k dveřím, tím více se vzpouzel. "Na to nemáte právo!" Čím blíže jsme byly, tím temnější byly naše kroky. "Jsem nevinný!" Čím temnější, byly, tím hlasitější byl. Až najednou. Jeho křik ustal.
Nakonec jsme došli až k těm dveřím. Velitel věznice pomalu otevřel dveře. Mou postavu ozářilo světlo slabě osvětlené místnosti. Přede mnou stál slušně oblečený hubený muž v dlouhém černém kabátu a cylindru. Pod kabátem měl bílou košili s motýlkem a bílými, čistými rukavicemi. Mou pozornost narušil dlouhý černý stůl uprostřed místnosti ke kterému byly připevněné řemeny. Nad stolem vysoko vysela hrozivá stříbrno-černá čepel.
Stál jsem tam, držen dvěma muži. Hleděl jsem na formálně oblečeného muže bez tváře, který si připravoval svůj nástroj.
Nebyl pochyb. Byl to on. Řezník. A tohle jsou mé poslední chvilky. Snažil jsem se v jeho chladné, bezduché tváři vyčíst nějaké emoce. Zahlédnout alespoň stopu lidskosti. Nenašel jsem nic. Jen práci mistra ve svém oboru. S elegantností groteskního uvaděče cirkusu mě představil své hýčkané lásce. Svému Fallbeilu.
Soustředěně, mlčky bez známek rozrušení připravoval svou múzu. Pomalu vytahoval ostří nahoru. Jeho dva asistenti mě přivázali k vahadlu, kterým mě pomalu naklonili dopředu na stůl. Pomaličku jsem se sklouzl skrz pod ostřím gilotiny. Pokoušel jsem se vzpouzet, ale bylo to marné. Za krk mi popravčí připevnil těžký půlměsíc, který zajistil.
Měl jsem dokonalý výhled na koš ze kterého mým nosem procházel železitý zápach krve a pilin.
Tenhle muž. Můj kat. Byl ještě děsivější než se říkalo. Nezarážela mě tak jeho preciznost k práci jako jeho lhostejnost ke svému okolí a mě, mě jako osobě, člověku. V jeho světle modrých očích jsem byl jen zvířetem. Kusem masa jdoucí k němu do řeznictví na porážku. Na okamžik jsem zachytil jeho netečný pohled na mě, než se odebral směrem ke dveřím. Slyšel jsem duté přibližující se kroky. Do místnosti vešel soudce. Postavil se vedle mne a oznámil z velké výšky obvinění a jeho jasný rozsudek. "Pane Johanesi Wilhelme, jako bývalý člen vládnoucí strany jste obviněn ze spiknutí proti vládě, špionáže a vlastizrady. V rukou držím povolení k rozsudku, který Vám je již znám a papír s vaším doznávajícím podpisem k těmto činům. Vaše poslední slova?"
Po téhle větě se jeho koutky na setinu vteřiny posunuli do uspokojivého úsměvu a hned se zase vytratili do kamenné tváře robota vykonávajícího svou službu.
"Jsem volný. Posle smrti..."
"Henker, Führen sie ihr Aufgaben!"